Po rozchodu manželů nebo partnerů, kteří mají ve své péči nezletilé dítě, je nutno rozhodnout, jak o toto dítě bude nadále postaráno. Rozchod rodičů, ačkoli se tito mohou snažit o opak, se dítěte chtě nechtě dotkne. Proto je třeba usilovat o to, aby byly následky rozchodu rodičů pro dítě co možná nejpřijatelnější. Je nutné dbát na to, aby dítě i po rozchodu rodičů udržovalo, pokud možno, vztah s oběma z nich, aby žilo v příjemném prostředí, kde budou vytvořeny vhodné podmínky pro jeho psychický i fyzický vývoj. Potřeby a přání dítěte je nezbytné upřednostnit před záští vůči bývalému partnerovi.
Dle občanského zákoníku[1] mají rodiče tzv. rodičovskou odpovědnost a vyživovací povinnost vůči svému dítěti. Tato trvá nehledě na rozchod rodičů dítěte. Střídavá péče je jedním z modelů řešících péči o dítě po odchodu jednoho z partnerů ze společné domácnosti a nutno říci, že modelem v současné době jednoznačně preferovaným. Jak totiž uvedl Ústavní soud: „Jedná-li se pak o rozhodování o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů.“ [2]
Jedním z kritérií, kterým se soudy se při rozhodování o podobě střídavé péče řídí, je přání nezletilého. Ústavní soud uvedl, že: „… za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu.“ [3] Názor dítěte je důležitou indicií, je však nutno zohlednit věk dítěte a jeho schopnost vyjádřit se k dané otázce. K tomuto se Ústavní soud vyjádřil tak, že: „… konečné hodnocení (posouzení) zájmu nezletilého dítěte, jež je zde nejvyšším imperativem, přísluší v projednávané věci obecnému soudu, v jehož dispozici je i oprávnění k případným korekturám představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli, a proto k názoru nezletilého soud přihlíží právě s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost.“ [4]
Je-li soud v daném případě přesvědčen o vhodnosti střídavé péče, nejsou vzájemné antipatie rodičů způsobilým důvodem k volbě jiné formy péče o dítě. V opačném případě by dle Ústavního soudu platilo, že: „Při platnosti uvedené premisy soudů (o nemožnosti nařízení střídavé výchovy v případě neexistence kvalifikované komunikace mezi rodiči) by tedy k eliminaci střídavé výchovy postačilo pouze jednostranné, iracionální, svévolné, účelové odmítání kvalifikované komunikace rodiče, který má dítě ve své výlučné péči, s druhým rodičem. V takovém případě by šlo ve své podstatě o zneužití postavení rodiče (výlučně) vychovávajícího dítě, o zneužití jeho základního práva vychovávat své dítě dle čl. 32 odst. 4 Listiny.“ [5]
Z výše naznačených názorů jednoznačně plyne preference střídavé péče, kdy se na vývoji dítěte podílí oba rodiče stejnou měrou. Takto judikoval Ústavní soud: „Je nutno vycházet z premisy, že na péči o děti mají zásadně stejné právo oba rodiče. Toto právo je plně naplněno tehdy, pokud každý rodič má možnost o dítě pečovat po stejnou dobu jako rodič druhý. Případné odchylky od tohoto pravidla musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu.“ [6]
Můžeme jen předpokládat, že takto nastavený systém bude uplatňován i nadále. Nelze totiž zobecnit, že model střídavé péče rodičů je v každém jednom případě lepší, než jakýkoli model jiný. Ačkoli tedy musíme očekávat, že se soudy budou při rozhodování o formě péče o dítě přidržovat výše naznačené judikatury Ústavního soudu, vždy by se také měly zabývat specifiky daného případu.
Mgr. Gabriela Niklová
advokátní koncipientka
[1] § 855 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
[2] Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 2482/13, ze dne 26. 5. 2014
[3] Tamtéž
[4] Nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 3007/09, ze dne 26. 8. 2010
[5] Nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2661/10, ze dne 23. 11. 2010
[6] Nález Ústavního soudu, sp. zn I. ÚS 3216/13, ze dne 25. 9. 2014