21.8.2019 – V červenci tohoto roku Ústavní soud vydal další nález, který se věnuje dopadům uplatnění neplatné rozhodčí doložky ve vztahu k promlčení pohledávky z úvěrové smlouvy. Konkrétně se jedná o nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, jímž bylo vyhověno ústavní stížnosti stěžovatele. Ústavní soud tímto nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Praze, neboť jimi došlo k porušení základní práva stěžovatele na ochranu majetku a soudní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud v rámci svého nálezu mimo jiné uvedl, že:
„Zahájení rozhodčího řízení vede ke stavení promlčecí doby podle § 403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a § 14 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, i tehdy, jestliže je později rozhodčí nález zrušen nebo je konstatována jeho nevykonatelnost. Pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011, tedy přede dnem vydání sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce, činili tak v období neustálené změny rozhodovací praxe obecných soudů k rozhodčím doložkám a použije se na ně ustanovení o stavení promlčecí doby. Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu. S takovýmto postupem nemůže být spjato stavení promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu.“
Ústavní soud zde potvrdil právní názor, který již dříve zaujal v rámci svého nálezu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18. V tomto nálezu rovněž Ústavní soud dovodil, že zásadní otázkou pro posouzení běhu, či stavení promlčecích lhůt je, kdy věřitel uplatnil rozhodčí doložku.
Dne 11. 5. 2011 bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu (sp. zn. 31 Cdo 1945/2010), které ustálilo do té doby nejednotnou rozhodovací praxi ohledně neplatnosti rozhodčích doložek, které neobsahují konkrétní označení rozhodce ad hoc, ale odkazují na seznamy rozhodců a rozhodčí řády soukromých společností. Datum vydání tohoto usnesení Nejvyššího soudu je tak stěžejní pro posouzení běhu promlčecí lhůty.
Pokud věřitel uplatnil svou pohledávku před 11. 5. 2011, lze rozhodčímu řízení a navazujícímu vykonávacímu řízení přičítat účinky stavení promlčecí lhůty, byť tak věřitel činil na základě neplatné rozhodčí doložky.
Pokud však uplatnil svou pohledávku u rozhodce po výše uvedeném datu a jeho rozhodčí doložka byla s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu neplatná, jedná se ze strany Věřitele o zjevné zneužití práva. Tento postup pak dle Ústavního soudu nemůže mít za následek stavení promlčecí lhůty, a to nejen v rámci rozhodčího řízení, ale i v následném řízení vykonávacím.
Zdá se tedy, že Ústavní soud v této otázce zaujal jasné stanovisko, které by mělo být respektováno obecnými soudy. Je velkou neznámou, jakým způsobem bude tento postoj Ústavního soudu reflektován ze strany Nejvyššího soudu, neboť ten se v minulosti již opakovaně od názorů Ústavního soudu odkláněl.
Rovněž bude zajímavé sledovat, jakým způsobem se k věci postaví samotní věřitelé, kteří uplatňovali své pohledávky u rozhodců po 11. 5. 2011, byť si museli být vědomi toho, že tak činí na základě neplatné rozhodčí doložky. Rovněž se otevírá otázka odpovědnosti rozhodců, kteří takto po 11.5.2011 rozhodovali na základě neplatných rozhodčích doložek, jakožto práva znalé subjekty.
Mgr. Sebastián Čapucha
advokátní koncipient