Odstupným se rozumí jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci sloužit k tomu, aby mu alespoň částečně zmírnil následky spojené s ukončením pracovního poměru, ke kterému došlo bez jeho zavinění. Jde o situace, kdy byl pracovní poměr ukončen z organizačních důvodů na straně zaměstnavatele či například z důvodu nepříznivého zdravotního stavu či pracovního úrazu na straně zaměstnance.
Odstupné upravuje zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce v ustanovení § 67, které stanoví, za jakých podmínek má zaměstnanec na odstupné nárok.
Zaměstnanec má na odstupné nárok v případě, kdy dochází k ukončení pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem nebo k ukončení pracovního poměru dohodou, a to ze stanovených důvodů. Tyto důvody jsou vymezeny v ustanovení § 52 písm. a) až d) Zákoníku práce následovně:
- ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část
- přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část
- stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách
- nesmí-li zaměstnanec podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice
Pokud je pracovní poměr ukončován dohodou, pak je nutné, aby v takové dohodě byl některý z výše uvedených důvodů výslovně uveden.
Minimální výše odstupného je při skončení pracovního poměru diferenciována. Pokud zaměstnanec odpracoval u téhož zaměstnavatele méně než 1 rok, pak mu náleží odstupné ve výši nejméně jednonásobku průměrného měsíčního výdělku. Jestliže pracovní poměr trval alespoň 1 rok a méně než 2 roky, pak náleží odstupné v minimální výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku. Pokud odpracoval zaměstnanec alespoň 2 roky, pak má nárok na odstupné v minimální výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku.
Za dobu trvání pracovního poměru se považuje i doba trvání předchozího pracovního poměru u téhož zaměstnavatele, pokud doba od jeho skončení do vzniku následujícího pracovního poměru nepřesáhla dobu 6 měsíců.
Pokud končí pracovní poměr, ať už výpovědí či dohodou, ze zdravotních důvodů, jak bylo uvedeno výše, pak náleží zaměstnanci odstupné minimálně ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku zaměstnance. Povinnosti poskytnout odstupné v tomto případě se však může zaměstnavatel za určitých podmínek zcela zprostit.
Vzhledem k tomu, že jsou výše uvedené hranice nároku na odstupné stanoveny jako minimální, může zaměstnavatel poskytnout i vyšší odstupné.
Odstupné je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplatit po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu. Jiný termín pro výplatu odstupného musí být mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem dohodnut písemně. Takovým jiný termínem může být ku příkladu den skončení pracovního poměru.
Pro vznik práva na odstupné pak není významné, zda zaměstnanec ihned po rozvázání pracovního poměru nastoupil do práce k jinému zaměstnavateli nebo začal vykonávat samostatnou výdělečnou činnost, jakých příjmů v novém zaměstnání nebo při samostatné výdělečné činnosti dosahuje, zda je poživatelem starobního či jiného důchodu nebo zda je zabezpečen svým majetkem. Pro vznik práva na odstupné není samo o sobě významné ani to, zda zaměstnanec ve skončeném pracovním poměru pracoval na stanovenou (plnou), nebo jen po kratší pracovní dobu.
Zákoník práce však upravuje i případ, kdy má zaměstnanec povinnost odstupné zaměstnavateli vrátit, a to buď v plné výši, nebo jeho poměrnou část. Jedná se o situaci, kdy zaměstnanec bude po skončení pracovního poměru opětovně konat práci u dosavadního zaměstnavatele, a to buď v pracovním poměru nebo na základě dohody. Zaměstnanec má povinnost odstupné vrátit, pokud znovu nastoupí u zaměstnavatele před uplynutím doby, která odpovídá počtu násobků průměrného výdělku, z nichž byla odvozena výše odstupného.
Bylo-li například zaměstnanci při skončení pracovního poměru poskytnuto odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku a začal-li znovu pracovat u dosavadního zaměstnavatele až za 4 měsíce po skončení předchozího pracovního poměru, není povinen vracet zaměstnavateli odstupné ani zčásti. Pokud by však nastoupil do práce za 2 měsíce po skončení předchozího pracovního poměru, pak by byl povinen odstupné v poměrné výše vrátit.
Poměrná část odstupného, kterou je zaměstnanec povinen vrátit dosavadnímu zaměstnavateli, se stanoví podle počtu kalendářních dnů od nového nástupu do zaměstnání do uplynutí doby určené podle počtu násobků průměrného výdělku, z nichž byla odvozena výše odstupného.
Mgr. Martina Lančová,
advokátní koncipientka