Stala se dopravní nehoda, kdy Vám někdo naboural auto a tím způsobil škodu na majetku? Vznikl Vám tím nárok na odškodnění od tohoto škůdce, potažmo jeho pojišťovny? Kdy nejpozději musíte uplatnit náhradu škody, kterou Vám škůdce způsobil na Vašem vozidle, vůči tomuto škůdci?
K uplatnění náhrady škody vůči škůdci v civilním řízení vůči škůdci dopravní nehody je na místě přistoupit v případě, že poškozenému škodu pojišťovna neuhradí, popř. pokud pojišťovna uzná uplatněný nárok pouze částečně a přizná poškozenému pouze částečné odškodnění pojistné události. V takovém případě již vždy ode dne, kdy se dopravní nehoda udála, uplynula delší doba. Je třeba proto zkoumat, zda nedošlo k promlčení nároku. Podle ustanovení § 609 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“) pokud dojde k uplatnění nároku po uplynutí promlčecí lhůty, pak dlužník není povinen plnit. V souladu s ustanovením § 629 odst. 1 OZ trvá promlčecí lhůta 3 roky. Pokud tedy škůdce před soudem namítne uplynutí této lhůty, soud právo na náhradu škody nepřizná[1].
Kdy ale nastane počátek běhu promlčecí lhůty? Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. Tyto dvě okolnosti mohou, ale nemusí nastat v den, kdy došlo k dopravní nehodě. Osoba povinná k její náhradě může být přímo fyzickou osobou, která dopravní nehodu způsobila, ale zároveň může jít i o jinou osobu povinnou namísto této osoby k náhradě škody. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný.
Daleko složitější je však druhá okolnost rozhodná pro počátek běhu promlčecí lhůty, a sice vědomost o škodě. Stanovisko Nejvyššího soudu k otázce, kdy má poškozený vědomost o vzniku škody je následující: „K tomu dochází tehdy, když poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah tak, aby bylo možné ji natolik objektivně vyčíslit v penězích (alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění), aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu. Přesné vyčíslení na základě odborného posudku není podmínkou.“[2] I přes toto stanovisko existují dva rozdílné názory na to, kdy je poškozenému znám vznik škody a orientačně i její rozsah, a to především v otázce znalosti výše škody. Lze tak polemizovat nad otázkou, zda poškozený již v době dopravní nehody zjistil nejen, že vzniku škody došlo, ale i prostým obhlédnutím vozidla zjistil i orientační výši škody, nebo zda je její výše až následně zjištěna firmou provádějící diagnostiku poškození a jeho opravu.
Ačkoli takto úzce vymezená otázka zatím nebyla judikaturou vyřešena, mám za to, že odpověď na tuto otázku lze již z judikatury dovodit. Pro začátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody není nezbytné, aby byla vyčíslena přesná výše škody, ale je dostačující, aby žalobce věděl o takových skutkových okolnostech, které jsou způsobilé alespoň hrubou představu o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy. Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR[3], tak pro podání žaloby o náhradu škody postačuje i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku. Není tudíž zapotřebí znát názor odborníka, např. servisu, či si dokonce nechat vypracovat znalecký posudek pro stanovení výše škody[4], postačí obecná laická představa o její výši.
Mám tudíž za to, že ve chvíli, kdy si poškozený vozidlo prohlédne, za předpokladu, že má představu o tom, jakou má jeho vozidlo hodnotu, a za předpokladu průměrně rozumného člověka dle ustanovení § 4 OZ, zná orientační rozsah škody už v okamžiku prohlédnutí vozidla, tedy v den vzniku škody. Nejpozději pak musí svůj odhad projevit, a tudíž dát najevo, že tento orientační rozsah škody zná, ve chvíli, kdy uplatňuje svou škodu vůči pojišťovně. Tímto dnem se tudíž podle mého názoru nejpozději počne běžet promlčecí lhůta.
O správnosti tohoto závěru svědčí i představa, že v opačném případě by bylo zcela na vůli poškozeného, kdy počne promlčecí lhůta běžet, jelikož by bylo na jeho rozhodnutí, kdy si nechá odborné vyčíslení škody vypracovat, a tudíž by byl popřen smysl a účel samotného institutu promlčení jakožto projevu zásady vigilantibus iura scripta sunt, tedy, že práva náležejí bdělým, a každý se má domáhat svých práv řádným a včasným způsobem.
Lze tedy uzavřít, že pokud pojišťovna odmítne uhradit plnou náhradu škody na majetku způsobenou škůdcem při dopravní nehodě, je na místě pro uplatnění náhrady škody vůči škůdci zkoumat, zda nedošlo k promlčení tohoto nároku. K promlčení pak došlo v případě, že uplynula promlčecí lhůta, která počala běžet dnem, kdy poškozený získal obecnou představu o rozsahu škody a měl vědomost o osobě, která je povinna k její náhradě.
Mgr. Marie Štajgrová
advokátní koncipient
[1] Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1952/2011, ze dne 29. 5. 2013
[2] Citováno z: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2006, sp. zn. 25 Cdo 3054/2006
[3] zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4890/2014
[4] Viz též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014