Byť zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) nabyl účinnosti již k 1. 1. 2014, i nadále se setkáváme s instituty, které upravoval zákon č. 40/1964. Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Jedním z těchto institutů je zajištění závazku ve formě uznání dluhu. V rámci OZ jsou tomuto institutu věnovány ustanovení § 2053 a § 2054. U obč. zák. mu bylo věnováno pouze jediné ustanovení, a to ustanovení § 558. V neposlední řadě pak uznání dluhu upravoval i zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a to v ustanovení § 323. S ohledem na účinky uznání dluhu a jeho vliv na běh promlčecí lhůty, se tak v současné době můžeme setkávat s uznáním dluhu, které bylo učiněno v souladu s některou ze tří zákonných úprav. V rámci výkladu jednání, kterým dlužník uznává svůj závazek vůči věřiteli, pak velkou roli hraje judikatura vyšších soudů.
V tomto články bych se rád zaměřil na jednu z podstatných náležitostí uznání dluhu, a to určitost vyjádření důvodu vzniku uznávaného dluhu. U této náležitosti se sice na první pohled může zdát, že by neměla činit větší potíže, nicméně mám za to, že v praxi tomu tak není. Jedná se o dostatečnou specifikaci dluhu, který je dlužníkem uznáván, a samotnou existenci dluhu.
Jak uvádí i odborná literatura, uznání dluhu není samostatným zavazovacím důvodem, kterým by byl založen dluh. Pokud dlužník uzná v určité výši např. svůj dluh z důvodu náhrady škody, je i nadále právním důvodem vzniku závazku dlužníka jeho odpovědnost za způsobenou škodu.[1]
Tento přístup potvrzuje i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2425/2002, který uvádí:
„Uznání dluhu není novým právním důvodem závazku; usnadňuje však věřiteli procesní situaci v případě sporu, neboť věřitel nemusí prokazovat vznik dluhu a ani jeho výši v době uznání.“
Uznat lze tedy pouze již existující závazek dlužníka vůči věřiteli a z tohoto také plyne nutnost řádné specifikace dluhu, který je uznáván. Ve prospěch věřitelů hovoří závěry obsažené v dalším rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to rozsudku ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002, v němž je uvedeno:
„Pokud jde o uznání práva co do důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný z jiné listiny, na níž je v listině o uznání dluhu výslovný odkaz.“
Zaměnitelnost dluhu v rámci uznání dluhu je tedy neakceptovatelná, nicméně právní důvod dluhu nemusí být vyjádřen a specifikován přímo v uznávacím projevu vůle dlužníka. Je naprosto dostatečné, pokud bude z uznávacího projevu jasné, který dluh je dlužníkem uznáván. To lez učinit např. odkazem na listinu, fakturu, objednávku. Takovéto dokumenty pak musí obsahovat právní důvod dluhu. Zajímavostí pak je, že dlužník může uznat právní důvod a výši svého dluhu také odkazem na žalobní návrh.[2]
Tuto komfortní situaci pro věřitele, kdy by v rámci specifikace důvodu vzniku dluhu postačilo odkázat na jinou listinu, částečně narušuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 12/2013, v rámci kterého Nejvyšší soud dovodil:
„určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný důvod uznávaného dluhu, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon činěn.“
Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3275/2007 zabýval otázkou, zda je odsouhlasení faktury možno považovat za uznání dluhu. V tomto rozhodnutí pak Nejvyšší soud došel k tomuto závěru:
„Závěr, že byl uznán určitý závazek ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák., musí mít podklad v písemném prohlášení dlužníka, v jeho projevu vůle. Tak tomu však v posuzované věci nebylo, neboť pouhé odsouhlasení údajů obsažených ve faktuře (bez nějakého dalšího případného textu, z něhož by bylo možné dovodit vyjádření vůle dlužníka směřující k uznání závazku) nelze totiž vykládat jako projev vůle, jímž dlužník svůj závazek uznává.“
S ohledem na tato rozhodnutí tedy nelze než doporučit, aby důvod vzniku byl specifikován v rámci samotné listiny, v níž dlužník svůj dluh uznává. Tato specifikace by pak měla být co možná nejvíce konkrétní, nicméně v případě, kdy dlužník v rámci jedné listiny uznává více dluhů, je toto ještě umocněno. V rámci jednoho uznávacího prohlášení dlužníka je totiž možné uznat i více dluhů vůči jednomu věřiteli zároveň. V této situaci je vyžadována určitelnost právního důvodu každého z uznávaných dluhů. Boudou-li totiž některé z více dluhů uznány neurčitě, připadá v úvahu částečná neplatnost právního úkonu.[3]
S tímto se ztotožňuje i Nejvyšší soud, a to mimo jiné ve svém rozsudku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 376/2003:
„Uznává-li dlužník více dluhů musí nepochybně určit, které jednotlivé dluhy (co do důvodu i výše) uznává a slibuje zaplatit.
Uznává-li totiž dlužník více dluhů, jako tomu bylo v tomto případě (podle tvrzení žalobkyně byly půjčky poskytnuty postupně v roce 1998 a počátkem roku 1999), musí nepochybně určit, které jednotlivé dluhy (co do důvodu i výše) uznává a slibuje zaplatit. Pouze v takovém případě je splněna podmínka určitosti právního úkonu.“
Lze tedy shrnout, že především věřitel, v jehož prospěch je s nejčastěji uznání dluhu činěno, by měl pečlivě dbát, aby písemné uznání dluhu obsahovalo co nejjasnější určení důvodu vzniku dluhu. Pokud je pak v uznání dluhu odkázáno na jinou listinu, měl by věřitel ověřit, zda dluh z této listiny jednoznačně vyplývá. Ještě větší opatrnosti je nutno v případě, kdy dlužník v rámci jednoho uznání dluhu uzná více dluhů.
Je zapotřebí pak podotknout, že byť se právní úprava uznání dluhu v OZ, obč. zák. a obchodním zákoníku v mnoha ohledech liší, v oblasti specifikace závazku v písemném uznání dluhu je i za současné právní úpravy judikatura k obč. zák. a obchodnímu zákoníku aplikovatelná i dnes.
Závěrem tedy nezbývá než konstatovat, že uznání dluhu je institut, který měl v minulosti velké využití. Je nesporné, že toto využití má i dnes a bude jej mít zřejmě i do budoucna. Byť se tedy jedná o institut hojně rozšířený, je třeba dbát na jeho náležitosti, a to především na řádnou specifikaci uznávaného dluhu. Toto lze doporučit především věřitelům, kteří budou od svých dlužníků vyžadovat uznání svých pohledávek. V případě, že by tato podmínka uznání dluhu nebyla splněna, mohla by pak být ze strany dlužníka namítána neplatnost uznání dluhu a věřitelé by nedosáhli tíženého zajištění závazku.
Mgr. Sebastián Čapucha
advokátní koncipient
[1] ŠKÁROVÁ, Marta. § 558 [Uznání dluhu]. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan, ELIÁŠ, Karel, NYKODÝM, Jiří, NOVOTNÝ, Marek, KRÁLÍK, Michal, MIKEŠ, Jiří, FIALA, Roman, DVOŘÁK, Jan, JEHLIČKA, Oldřich, LIŠKA, Petr, LAVICKÝ, Petr, MACEK, Jiří, PŘIB, Jan, HANDLAR, Jiří, SELUCKÁ, Markéta. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 1635. ISBN 978-80-7400-108-6.
[2] LASÁK, Jan. § 2053 [Prohlášení v písemné formě]. In: HULMÁK, Milan, PETROV, Jan, LAVICKÝ, Petr, DVOŘÁK, Bohumil, ŠILHÁN, Josef, DÁVID, Radovan, RICHTER, Tomáš, LASÁK, Jan. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 1297. ISBN 978-80-7400-535-0.
[3] TÉGL, Petr. Uznání dluhu. Ad Notam. 2010, č. 3, s. 11-17